čtvrtek 9. dubna 2015

Jarním Šluknovskem 2015

Jarním Šluknovskem

aneb přes čediče ve Středohoří, pískovci Labské tabule k Rumburskému granodioritu


První stovka, očistec, první dokončená stovka...

Na tuto záležitost jsem se těšil už od ledna. Po zkušenostech s Brtnickými ledopády, pořádané Egonem Wiesnerem a Olafem Čihákem, bylo jasné, že i tento ultratrail bude skvělým zážitkem.

Trasa Jarním šluknovskem

Bohužel pár dní před Jarním Šluknovskem mě přepadla ta nejhorší nemoc, rýma kašel a teplota, a moje účast byla tedy nejistá, proto jsem se dopoval prášky a vitamíny, abych byl na páteční start co nejvíce vyléčen. Povedlo se mi to tak ze 70%, teplotu jsem sice ještě měl, ale jinak jsem se cítil celkem dobře, moc by mě mrzelo, kdybych jarní šluknovsko prošvihl. Také jsem ze stovky měl trochu nervy :) a den před startem jsem se cítil jako před zkouškami na univerzitě :) Zvládnu to? Co mě čeká? Mam dostatečnou výbavu?

V pátek po práci jsem si doma vzal batožinu, rychle do sebe hodil párky s rohlíkem a hořčicí a prchal na vlakové nádraží, ješte jsem cestou pro jistotu koupil náhradní baterie do čelovky a něco na zub. Vlak mě z Mladé Boleslavi dovezl přes Českou Lípu a Děčín do vesnice Dobkovice odkud se startovalo. Sraz byl v místní restauraci, kde už se připravovalo na noční start spoustu účastníků.  Po vyplnění startovní kartičky, převzetí čipu na měření mezičasů a doplacení 50kč za ubytování jsem se i já převlékl do běžeckého oblečení. Naplnil svůj nový batůžek věcmi, o kterých jsem si myslel, že budu potřebovat a byl připraven. Desátá hodina se přiblížila a tak se všichni vyhrnuli ven, ještě před startem jsem se pozdravil s Honzou Dušánkem a spolu s 87 lidmi přesně úderem 22:00 vyrazil vpřed.


 
na startu v Dobkovicích



Počasí nemohlo být lepší, sice trochu přituhovalo, ale nádherně svítil měsíc skoro v úplňku a také hvězdy, trochu jiné počasí než meteorologové předpovídali. Po krátkém úvodu v Dobkovicích přešla cesta do stoupání  lesíkem a polní cestou, krása pozorovat tu pohybující se housenku předemnou a za mnou tvořenou ze světel čelovek. První kontrola byla nedaleko startu po 3,5 km zaškrtl jsem a utíkal déle přes ves Hliněné a Javory na další kontrolu. Na Javorském vrchu 617 m.n.m ležela slušná vrstva sněhu, běhat tu bylo dost těžké i přes vyšlapané stopy od závodníků předemnou. Cesta sněhem pokračovala až do Staré Bohyně a po žluté značce bahnitým stoupákem dále na kopec Chmelník. Cestou do kopce po ceste tekly potoky vody, vlastně dost často jsem se po cestě brodil vodou z tajícího sněhu, dával jsem dost pozor kam šlapat, nechtěl bych hned na začátku vodu v botách :). Seběh z Chmelníku byl celkem rychlý pěknou cestou směrem k Děčínu. Na 17.4 km byla první čipová kontrola, odpípnul jsem se, napil Kofoly, sebral sušenku a nijak se nezdržoval. Okrajem Děčína jsem se doslal na začátek lesní cesty, která vedla na Děčínský sněžník. V těchto místech na mě přišla první krize, běžet mi nešlo, stoupání na pískovcovou stolovou horu, bylo pro mě dost náročné, také lýtka naznačovala, že by chtěla přejít do křeče (naštěstí se tak nestalo). Začal jsem kašlat, smrkat, byla mi zima a vážně jsem přemýšlel o tom, že to vzdám na následující kontrole. Po tomto utrpení jsem se konečně vyškrábal pomalu nahoru a šel do restaurace Hřebenová bouda, kde byla druhá čipová kontrola. V restauraci jsem si mohl vybrat ze třech předplacených polívek, vzal jsem si tedy svou oblíbenou Gulášovou s rohlíkem a k polívce půl litru kofoly. V restauraci bylo příjemně a trochu si odpočal. Myšlenka vzdát se už v hlavě nebyla a asi po půl hodince jsem se zvedl a pokračoval dále. Cesta se kousek vracela zpět na Děčínský sněžník a následně pokračovala do Děčína. Do žil se mi vrátila síla a navíc měl úsek klesající charakter, takže jsem běžel. Málem jsem minul jednu kontrolu tím jak jsem se díval pod nohy kam šlapu do bláta a ne na strom, naštestí u něj stál jeden závodník, ke kterému jsem se připojil. Běželi jsme do Děčína, on mi vypravoval o své zálibě  cyklistice, o první dovolené v Alpách na kole a ceste tím pádem celkem rychle utíkala. Vystoupali jsme na Pastýřskou stěnu, kterou  znám z lezení ferrat s kamarádama, ani z druhé strany nevypadala špatně. Na Pastýřské stěně jsme se připojili k holkám Andy a Elišce. Během průchodu Děčína jsme tipovali, že by tu mohla být další kontrola. Na konci města skutečně tajná kontrola stála a hádejte co na ní bylo... Ty nejúžasnější, krémové slaďoučké věnečky, úplně mňamózní, už jsem o nich v nejakém blogu četl :) a už vím proč tam byly tak vyzdvyhovány.. Stoupánín na císařskou vyhlídku jsem se dostal znovu nad Děčín odkud byl pěkný výhled. 

z císařské vyhlídky

Lesními cestami jsem se přes několik vyhlídek a dále po červené dostal do Dolního žlebu na třetí čipovou kontrolu u břehu Labe, kde měl být start pro kratší trasy. Také tu končila noční část pochodu.

vyhlídka Labská stráž

z vyhlídky

Olafošipky

Mlha nad Labem

Sakryš a zrovna do té mlhy musíme jít
  
Cesta pokračovala po zelené nejdříve cestičkou vedoucí vedle hlavní silnice směrem na Hřensko a následné velmi pěkným údolím Suché kamenice. Tento úsek byl moc pěkný, trochu jsem zpomalil a užíval si skály z obou stran, průzračný pokok vedle cesty a hlavně klid všude kolem. Tuto idylu trochu narušilo smetí u silnice vedoucí do vesnice Janov. 

údolí Suché kamenice

údolí Suché kamenice

V místním bistru - na další čipové kontrole jsem si z nabízeného pohoštění vybral moc pěkně vypadající koláče a čaj, po další dávce cukru a asi 10 minutách odpočinku putování pokračovalo. Kousek u labské vyhlídky poblíž Hřenska jsem trochu zazmatkoval, a rozhodl se vrátit nazpátek, protože jsem nemohl najít kontrolu. Kontrolu hledala i 50tkařka co běžela proti a společnými silami ji nakonec našli, ještě kousek před místem kde jsem se rozhodl vrátit. Na Německých hranicích byl frmol, spouta lidí na procházce, vlasně po celé cestě Německem bylo husto, není se čemu divit den byl slunečný a teplý tak co jiného dělat než jít ven...


Labe opouští ČR - nejnižší bod u nás

hranice


Za pěkným městečkem Schmilka se nacházel vstup do národního parku Saské švýcarsko, podle nového nařízení bylo třeba území parku opustit do 22 večerní, takže spousta času. Úvod národního parku byl ve znamení, schodů, schodu a zase schodů. Ty schody vedly na Grosser Winterberg. Zde potkávám Milana Hotu, který se ke mě připojuje, ani jsem netušil, že se mnou vydrží až do konce. Průchod skalami byl nádherný, náročný a vyčerpávající, schody a žebříky nahoru a zase dolu a zástupy lidí na nich, v nohách jsem už měl víc kilometrů než kdykoliv předtím. 




Znovu se o mě pokoušeli křeče do lýtek, tak jsem se začal sunout pomaleji, Milan na mě trpelivě čekal, byl jsem rád za společnost. Cesta se mi začala zdát nekonečná, a lezení po skalách na vyhlídku Schrammsteineausicht s unavenými nohami velmi těžká. 

Schrammesteine

Naštestí po tomto pro mě náročném úseku následovalo klesání po  cestě, která nás vedla ven z národního parku  do městečka Lichtenhain. Cestou do vesnice mě přepadla ospalost, šel jsem měl u toho zavřené oči a spal:) i stejnoměrný rytmus hůlek narážejících na asfaltovou mě uspával. Probudila mě až vůně guláše na třetí tajné kontrole, gulášek a chléb mňam, konečně něco pořádného do žaludku. Čaj na kontrole byl taktéž výborný, takže jsem si ho načepoval do camelbagu.  Byl čas vyrazit čekalo nás ješte přes 20 kilometrů. Přes Sebnitz až k hranicím nás přepadla chumelenice, haló tam nahoře jsou velikonoce ne vánoce...

Sebnitz




Před městem mě začala bolet šlacha na levé noze, tím mi začal ten pravý očistec. Chůze do kopce by ještě ušla, ale z kopce to dost bolelo. Pochod jsem však chtěl dokončit a se zatnutými zuby pokračoval vpřed za Milanem. Za hranicemi u rozhledny tanečnice už se začalo stmívat takže byl čas vylovit z batohu čelovku, Milan svojí neměl tak jsem mu svítil na cestu,  tedy pokud byl poblíž mě. Po úmorném sestupu z kopce a vyhlídky tanečnice jsme zalezli do hospody v Tomášově, odpípli jsme si kontrolu a zasedli, já nepohrdl vynikající česněčkou a Milan kolou. Poslední úsek cesty byl jen o utrpení, šlacha mě pálila, jako čert, při slézání z kopců jsem vymýšlel jak noze nejvíce ulevit, chodil jsem bokem a chvíli i pozpátku div jsem se nepřerazil. I přes toto všechno jsem chtěl pochod dokončit a také jít řádně po stanovené trase, proto jsme nevynechali ani i cca 1 km dlouhou smyčku městečkem Saupsdorf. Podél českoněmecké hranice vedla trasa na rozcestí pod vyhlíhkou Wiefberg, kde jsem to už znal z Brtnických ledopádů takže jsem věděl, že nás čeká záverečné stoupání lesíkem a klesání po poli do Mikulášovic. Těchto 12 km, které jsem odbelhal za více jak 5 hodin už nebylo ani očistcem, ale peklem. Moc děkuji Milanovi Hotovi, že se mnou vydržel až do konce a byl trpělivý, mohl být v cíli ještě za světla. Konečně cíl, lidé tleskají a já jsem štastný, že jsem těch 110 km ušel. 

jupí cíl

V cíli sedím asi hodinu, lžící nabírám tu nejodpornější polívku co jsem kdy jedl a pomalu i s jinými kolegy usínám, proto se raději zvedám a šourám se ješte asi půlkilometru do školy, kde jsem měli možnost přespat. Když jsem sundal boty a ponožky překvapilo mě jaká mam po 110 km netknutá chodidla bez puchýřů a otlaků zato šlacha nad chodidlem byla napuchlá jak tenisák. 

chodidlo
 
napuchlá noha natřená ibalgin krémem


Ještě než se zabalím do spacáku mám vidiny a proti mě ťape ultra pes Bára, aha vidina to není za Bárou jde páníček Honza Dušánek, tak ješte prohodíme pár slov a pak definitivně zalehnu abych se o 3 hodiny probudil do mumraje balících se lidí, a sluníčka co mi svítí skrz okno základní školy do obličeje. Když se pokouším vstát překvapí mě, že mám nohy vcelku v pohodě a ani přesun na vlakové nádraží nebyl nejhorší, nicméně šlacha bolí ješte do úterý. Snad budu v sobotu 11.4 fit na startovní čáře Masaryk run v Brně.


Odkazy:
Fotky tady
stránky pochodu zde
záznam gps endomondo ( přerušeno) zde



1 komentář: