„jj
vlakem ... Libor asi také, tak se můžeme domluvit všichni“, mi odpovídá.
„jo budu
rád“, mu odpovídám
„to já
taky! :)“ mi odpovídá….
Introduction
V pátek
celý natěšený už stepuji na Hlavním nádraží s lístkem v ruce. Byl
jsem pověřen resp. jsem se nabídl, že ho koupím a čekám na kamarády, se kterými
jsem se dohodl na skupinovce. Najdeme si pěkné místečko ve vlaku a debatíme
přerušeni zastávkou na Smíchově, kde se do vlaku cpe spooousta lidí s hůlkami
(kam asi všichni jedou?). Celý (anebo
skoro celý) obsah vlaku vystupuje v Berouně a zamířil si to přímo do
tělocvičny, kde bylo zázemí závodu.
Zdravím
se se známými tvářemi a jdu se připravit na celodenní putování. Tentokrát se
vybavuji i pilulkami - solné tabletky co mi koupil Michal, nějaká BCAAčka a
Magneslife si dávám do pytlíčku a jsem zvědav, jestli budu mít nějaké křeče.
Podle návodu ještě polykám 6 tabletek BéCéáček a balím. Jdu k dlooouhé frontě…,
aha přivezli banány, když však dojdu na řadu, dostávám místo nich kartu na
kontroly a itinerář škoda chuť na ně by byla…
Čím blíže
se 23 hodina a 30 minuta blížila tím více se mi svíral žaludek, ještě že ty
banány nebyly. Nicméně nebylo vyhnutí. Překvapen jaká je v chodbě školy
kosa a jaké je venku teplo jsem vyrazil před bránu. Po Michalovi ani stopa tak
snad mě dožene.
10, 9, 8,
7, 6, 5, 4, 3, 2 ,1 START
ACT 1 BEROUN –BEROUN 60 OLAFOkilometrů
Stoupáme
na děd všichni to valí jak na rovině, jak by ne když jsem se na startu ocitl
v čele. Za 10 minut jsme konečně z asfaltu na příjemně měkkém
blátíčku a nohy si lahodí. Proč jsem se ale jen tak nabalil? Potím se jako
vrata u chlíva, achjo v půli kopce jsem celý mokrý a rozepínám bundu a
ventiluji.
Narazil
na mě Michal. Prohodili jsme pár slov a chtěli jít spolu. Co se ale nestalo.
Michal vyrazil z jednoho ze seběhů dolu, bylo sice bláto, ale jeho boty
držely tak běžel jak splašená kobyla. Po kiláku se otočil a já nikde. Já se za
ním hnal, ale prostě byl rychlej. Neviděli jsme ještě dalších 5km. OK, toho už
nedoženu, půjdu na pohodu třeba ho ještě dojdu. Došel. Ale až po následujících
cca 18hodinách. Každopádně právě ta vidina ho dohnat a pokecat mě nutila se
posouvat dopředu vyšším tempem než bych zvolil v případě, kdyby mi o nic
nešlo.
První
kilometry ubíhaly skvěle, bylo to totiž stále z kopce, stoupání přišlo až
před první čipovou kontrolou. Myslel jsem, že tak někde pobíhá splašená kráva
Milka a její zvon vyzvání do noci, ale nakonec to byla kontrola. Mňááám
pomeranč a Kofola rychle to hodím do sebe a sbíhám dál. Co ale čert nechtěl ve
Zdicích se mi začíná bortit levé lýtko.
Do křeče nepřešlo tak zpomaluju, masíruju a házím do sebe Mageslife (
měl jsem si asi dát už na startu). Předhání mě několik lidí, ale mě je to teď
celkem jedno. Ve zdicích málem zakufruju, když slepě následuju holky, takže mě
předchází ještě další lidi. Hned za Zdicemi se ve větší skupince zarazíme a
hledáme kudy dál.
Před
Vraní skálou za mnou někdo funí, nebyl to býk ale Martin Dungl, pěkně mu to
běželo, zatímco já si jdu pomalu a čekám, až zabere to magnesium. Vraní skálu
bych rád viděl za světla, výstup na ni byl v pohodě, sestup už se snažím
zrychlit.
Další
úsek bych si vybavil až pod hypnózou. Dohromady bych dal jen malé střípky
v podobě Trailpoint občerstvovačky, potůčků přes cestu a mokrých bot když
mi do nich nateklo, ale co si pamatuji nejvíce jsou zářící hvězdy.. U Máminky se divím, že je
kontrola pod rozhlednou a ne až úplně nahoře.
V novém
Jáchymově pípnu a sedám si ke stolu, zároveň se v duchu ptám co tu ještě
dělá Eva Zborníková a Martin Hlaváč.
Hlad zaháním gulášovkou, žízeň po cukru Kofolou a dopuju se v podobě solné
tabletky jako prevenci před křečemi. Na mobilu se před odchodem ještě podívám
na průběžné výsledky. Ajaj ten kluk je
hodinu přede mnou, toho už nedoženu škoda na Loučení se sním šlo dobře…
Trasa
ubíhala celkem rychle občas v nepříjemné mlze, až na Čerchov, kde jsme
byli varování před pádem ze skály. Pohoda je tma není nic vidět tak čeho se bát,
čekal jsem větší maso.
V následující
části se mi vrátil život do žil, tak se mi daří klusat i do kopců. Přes Nižbor
se dostávám na Hradiště, kde se začíná rozednívat a dokonce se mi daří i nějaké
lidi míjet a předbíhat.
Ve Stradonicích poklábosím se zvědavým pánem co se to
děje, valil oči, když jsem mu říkal o 130 km okruhu Beroun – Beroun a
pokračování Beroun – Praha. Cestou necestou stoupáme opět na Děd a z něho
klesáme do mlhou zahaleného Berouna, brr to je kosa.
Zdá se mi, že tu jsem celkem brzo po 9,5 hodinách. Počítal bych s takovými 10,5 hodinami. Deadline
byl po 12ti hodinách kdy se odváželo vše, co ve škole zůstalo. Já si tam nechal
jen vodu do camelu, ale pár lidí se chtělo přezout nebo převlíknout. Cestou míjíme borce, co už razí nahoru a mezi
vilkama zdravím v protisměru Michala, před něčím mě varuje, že si nemam
někam sedat, ale moc nechápu.
V depu
potkávám už převlečeného Martina Hlaváče: „Nebavilo mě to. Tebe to baví?“ mi
říká. „ Ano baví“ odpovídám. Navíc chci pokořit ten EKUT představuju si
v duchu. Doplňuji si tu Magnezii do camelu a na občerstvovačce se
láduju pomerančema a sušenkama a zapíjím
to čajem a kofolou. Strávím tu víc času, než jsem chtěl - přes 30 minut takže
odcházím.
ACT 2 BEROUN – PRAHA (Modřany) 70 OLAFOKilometrů
V následujícím
stoupáku na Děd (už potřetí) zdravím lidi co už ze stovek znám: v mlze
Elišku a Petra Kotláře, na sluníčku kluky Hejkrlíkovi a kousek výše Libora
Pavlíka a úplně na kopci Evu Zborníkovou, která popřeje, ať to mi to šlape.
Cesta
rychle ubíhala, velmi hezká část na kterou rád vzpomínám byla mezi Brdačkou a
Ostrým, nádherná cesta pokrytá listím, kde se super běželo. Seběhem jsem se
doslal znovu do na periferii Berouna, abych později stoupal po červené mezi
myslivci, kteří nikoho naštěstí nepostřelili, ač se mezi nimi našlo pár lidí
pod parou až do Zdejciny.
Zde mi
nějak dochází síly a dost začínají bolet stehna, seběh Zdejcinou se mi vůbec
nelíbí a na cyklotrase k lávce přes Berounku mě dohání Lukáš Košťál se
slovy: „ A mám tě.“ Já jen pokrčím rameny a pokračuji přes namrzlý most do
Hýskova. V Hýskově doplňuji ve vietnamském obchůdku cukry v podobě jablka,
čokolády a koly a razím dál. Přidávám se k jednomu klučinovi, který mě
víceméně bude celou zbývající trasu táhnout dopředu, trochu kecáme, ale nebylo
to jako s Michalem. Cesta nás vede na Plešivec, kamenitým, ale krásným
terénem, takový kopce po kamenech mam rád jen to listí nemusím, protože chci vědět kam
šlapu.
Sakra jak
je to možný? 13 kiláků od chatek v Berouně a už jsme zase v Berouně?
Dobře klikatá cesta to je to se musí nechat. Když míjím ceduli, na které je
Beroun přeškrtnutý čarou, si v duchu říkám, že už ho snad vidím naposledy - povedlo se. Po nějaké době
narážíme na běžce, ale nemá na sobě moc bláta ani baťůžek, jen papír v ruce,
zdraví nás a ptá se zda jdeme Pražskou stovku. My přitakáme a on odpovídá, že
tu mají orienťák. Vzal čáru směrem k rozhledně
u Lhotky u Berouna, my vyběhli také, ale dosti pomalejším tempem. Do Vráže to
byla pohoda, občas mam i ten asfalt rád alespoň jsem oklepal bláto, než jsem
doběhl do hospody. Původně jsem se ani nechtěl zdržovat a uvažoval sem, že vyrazím stíhat
Michala, ale nakonec jsem usedl ke stolu.
Velkou
chuť na vývar nebo česnečku jsem musel zažehnat obloženou houskou. Ta se
salámem mi chutnala ta se sýrem už moc ne, ani kofolu tu neměli, tím pádem jsem
se tu moc nezdržel a vyplazil se ven. Auuu moje stehna ztuhlá bolí a nechce se
jim nikam jít, já je přemlouvám, ať toho nechají a ploužím se z kopce ke
Svatému Janu pod skalou. Jakmile mě dožene kolega, snažím se cupitat za ním a
víceméně se mi to daří, i když on je očividně více v pohodě. Po krátké
vracečce jdeme ve Svatém Janu ke skále, která se nad námi tyčí, kupodivu si na
ni rád vylezu. Výstup nebyl ani moc náročný a ten výhled stál za to, jen mohlo
méně foukat, protože jsem málem přišel o itinerář s kontrolním papírem a také
jsem rychle chladl. Cestou dolů jsem se rozběhl a odpojil se od kolegy, docela
se mi vrátili síly a tak jsem v běhu přes kluzké Bubovické vodopády a Královu
studni až do Karlštejna.
Jako ve
Vráži i zde jsem měl chuť se jen odpípnout a jít dál, ale stejně jsem si sedl a
snědl bramboračku. V restauraci ještě proběhla výměna baterií do čelovky a
se znovu ztuhlými stehny jsem se vyplazil ven. Než jsem rozchodil nohy, dorazil
můj souputník, prohodili jsme pár slov a pokračovali vpřed, došli jsme celkem
velkou skupinku lidí a zbývalo už jen nějakých 3 × 10 km. Z cesty si
pamatuji akorát tak stoupání do jakého si kopce, přičemž jsme si nebyli jisti,
zda kontrola už byla nebo je nahoře na kopci, dále matoucí odrazky na singletrailu,
volání Olafovi u Černošic protože podle itineráře měla být kontrola u silnice
pod singletrailem, a v neposlední řadě brutální stoupání na Babku. Cestou
nahoru mi zavonila nějaka zpráva mrknu naní ale nemam čas do toho brutáního
kopce ji číst ale je od Michala a odpovídal, že mu odešlo lýtko a na levé noze
má puchýř a také že je na nádraží. Ptal se, kde jsem tak odpovídám, že 3 km od
hospody a mobil jsem uložil. Trochu jsem nepochopil, že nádražím myslel tu
hospodu, já si v duchu říkal, že je škoda, že to vzdal. Překvapením bylo, jak
sedí v té hospodě a dost mě taky vylekal, když mě pozdravil. Chtěl jsem si
dát polívku a pití, ale obsluha mě dost naštvala. Ten chlap byl tak nalitej že
ani neobsluhoval lidi co chtěli polívku, a vrcholem všeho bylo, že si načepoval
pivo pro sebe pak si šel sednout k automatu a nás všechny měl na
háku. Měl jsem žízeň po sladkým a tak
jsem se naštval, že jsem z pultu vzal lahev s Fantou (no bylo tam asi
2 deci a vypil ji) vrátil jsem prázdnou i lístkem na polívku a šel ven. Opustil
jsem kolegu, se kterým jsem šel až z Hýskova, on chtěl počkat na
kluky co s námi šli od Karlštejna.
Připojil jsem se tedy k Michalovi a
zbytek už jsme dali spolu. Už nám to moc neběželo ale snažili jsme se o trochu
rychlé tempo, kecali jsme, a cesta tak ubíhala v před. Občas nejistí jestli
jsme neminuli kontrolu, kolečkem kolem kostelíka a serpentinou dolů jsme se
dostali na Branický most. Ten se mi už zdál nekonečný, ale zábava měla ještě
přijít. Tolik roklí, prudkých sestupů a
výstupů bych v Praze tedy nečekal, pravda v těchto končinách jsem
nikdy nebyl a neznám to tu. Při sestupech už chodím jako stařec s holemi a
v duchu se tomu směju.
Cíl už
byl pomalu na dohled, Michal hlásí, že za 7 minut bude půlnoc, zbývalo nějakých
60, říkám mu to musíme dát, ale nakonec to bylo až 16 s po půlnoci, škoda
no.
Jako vždy
nás s potleskem vítají už v pohodě a převlečení závodníci a Olaf předává
diplomy s medailí. Ostatní se ptali kde je jakýsi Pavel Sedlák, jenže jsme
nevěděli ani já ani Michal, až když Pavel přiběhl jsem se konečně dozvěděl jméno
kolegy s kterým jsem takovou dobu šel.
JOOOO je
to tam! Dal jsem EKUT to je paráda, příští rok zase. Uvnitř se bouří emoce radosti.
Divím se, že mi neukápla slza jako na Laginhornu nebo na Valašském kilu, asi
únavou nebo už se z těch stovek stává rutina.
Do cíle
dobíhají další a další tleskám, loučím se s Michalem a jeho ženou a
později ještě než usnu na židli, zalezu do tělocvičny do spacáku.
Nádherně
strávený víkend a Mikuláš!
Reportáže:
Radek Brunner (130 km, 1. místo) ZDE
Eliška Majorová (130 km, 127. místo) ZDE
Zuzka Urbancová (130 km, 10. místo) ROZHOVOR
Lukáš Šichta (130 km, 44. místo) ZDE
Júlia Batmendijnová (130 km, 83. místo) ZDE
Honza Hanousek (130 km, 89. místo) ZDE
Tomáš Vrzáček (130 km, 122. místo) ZDE
Jirka Římánek (170 km, 129. místo) ZDE
Jitka Křížová (130 km, 152. místo) ZDE
Georgis Fasulis (130 km, 170. místo) ZDE
Míša Stránská (70 km, 92. místo) ZDE
Michael Novák (130 km, 82. místo) ZDE
Jirka Januška - profesionální fotky - ZDE
Žádné komentáře:
Okomentovat