čtvrtek 10. prosince 2015

Pražská stovka - EKUT 3




„Čus jak pojedeš v pátek do Berouna? Vlakem? že bych se přidal“, ptám se Michala.
„jj vlakem ... Libor asi také, tak se můžeme domluvit všichni“, mi odpovídá.
„jo budu rád“, mu odpovídám
„to já taky! :)“ mi odpovídá….


Introduction



V pátek celý natěšený už stepuji na Hlavním nádraží s lístkem v ruce. Byl jsem pověřen resp. jsem se nabídl, že ho koupím a čekám na kamarády, se kterými jsem se dohodl na skupinovce. Najdeme si pěkné místečko ve vlaku a debatíme přerušeni zastávkou na Smíchově, kde se do vlaku cpe spooousta lidí s hůlkami (kam asi všichni jedou?).  Celý (anebo skoro celý) obsah vlaku vystupuje v Berouně a zamířil si to přímo do tělocvičny, kde bylo zázemí závodu.

Zdravím se se známými tvářemi a jdu se připravit na celodenní putování. Tentokrát se vybavuji i pilulkami - solné tabletky co mi koupil Michal, nějaká BCAAčka a Magneslife si dávám do pytlíčku a jsem zvědav, jestli budu mít nějaké křeče. Podle návodu ještě polykám 6 tabletek BéCéáček a balím. Jdu k dlooouhé frontě…, aha přivezli banány, když však dojdu na řadu, dostávám místo nich kartu na kontroly a itinerář škoda chuť na ně by byla…
Čím blíže se 23 hodina a 30 minuta blížila tím více se mi svíral žaludek, ještě že ty banány nebyly. Nicméně nebylo vyhnutí. Překvapen jaká je v chodbě školy kosa a jaké je venku teplo jsem vyrazil před bránu. Po Michalovi ani stopa tak snad mě dožene.


10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2 ,1 START

ACT 1 BEROUN –BEROUN 60 OLAFOkilometrů



Stoupáme na děd všichni to valí jak na rovině, jak by ne když jsem se na startu ocitl v čele. Za 10 minut jsme konečně z asfaltu na příjemně měkkém blátíčku a nohy si lahodí. Proč jsem se ale jen tak nabalil? Potím se jako vrata u chlíva, achjo v půli kopce jsem celý mokrý a rozepínám bundu a ventiluji.

Narazil na mě Michal. Prohodili jsme pár slov a chtěli jít spolu. Co se ale nestalo. Michal vyrazil z  jednoho ze seběhů dolu, bylo sice bláto, ale jeho boty držely tak běžel jak splašená kobyla. Po kiláku se otočil a já nikde. Já se za ním hnal, ale prostě byl rychlej. Neviděli jsme ještě dalších 5km. OK, toho už nedoženu, půjdu na pohodu třeba ho ještě dojdu. Došel. Ale až po následujících cca 18hodinách. Každopádně právě ta vidina ho dohnat a pokecat mě nutila se posouvat dopředu vyšším tempem než bych zvolil v případě, kdyby mi o nic nešlo.

První kilometry ubíhaly skvěle, bylo to totiž stále z kopce, stoupání přišlo až před první čipovou kontrolou. Myslel jsem, že tak někde pobíhá splašená kráva Milka a její zvon vyzvání do noci, ale nakonec to byla kontrola. Mňááám pomeranč a Kofola rychle to hodím do sebe a sbíhám dál. Co ale čert nechtěl ve Zdicích se mi začíná bortit levé lýtko.  Do křeče nepřešlo tak zpomaluju, masíruju a házím do sebe Mageslife ( měl jsem si asi dát už na startu). Předhání mě několik lidí, ale mě je to teď celkem jedno. Ve zdicích málem zakufruju, když slepě následuju holky, takže mě předchází ještě další lidi. Hned za Zdicemi se ve větší skupince zarazíme a hledáme kudy dál.

Před Vraní skálou za mnou někdo funí, nebyl to býk ale Martin Dungl, pěkně mu to běželo, zatímco já si jdu pomalu a čekám, až zabere to magnesium. Vraní skálu bych rád viděl za světla, výstup na ni byl v pohodě, sestup už se snažím zrychlit.

Další úsek bych si vybavil až pod hypnózou. Dohromady bych dal jen malé střípky v podobě Trailpoint občerstvovačky, potůčků přes cestu a mokrých bot když mi do nich nateklo, ale co si pamatuji nejvíce jsou zářící hvězdy.. U Máminky se divím, že je kontrola pod rozhlednou a ne až úplně nahoře.

V novém Jáchymově pípnu a sedám si ke stolu, zároveň se v duchu ptám co tu ještě dělá Eva Zborníková a  Martin Hlaváč. Hlad zaháním gulášovkou, žízeň po cukru Kofolou a dopuju se v podobě solné tabletky jako prevenci před křečemi. Na mobilu se před odchodem ještě podívám na průběžné výsledky.  Ajaj ten kluk je hodinu přede mnou, toho už nedoženu škoda na Loučení se sním šlo dobře…

Trasa ubíhala celkem rychle občas v nepříjemné mlze, až na Čerchov, kde jsme byli varování před pádem ze skály. Pohoda je tma není nic vidět tak čeho se bát, čekal jsem větší maso.
V následující části se mi vrátil život do žil, tak se mi daří klusat i do kopců. Přes Nižbor se dostávám na Hradiště, kde se začíná rozednívat a dokonce se mi daří i nějaké lidi míjet a předbíhat. 



Ve Stradonicích poklábosím se zvědavým pánem co se to děje, valil oči, když jsem mu říkal o 130 km okruhu Beroun – Beroun a pokračování Beroun – Praha. Cestou necestou stoupáme opět na Děd a z něho klesáme do mlhou zahaleného Berouna, brr to je kosa.

Zdá se mi, že tu jsem celkem brzo po 9,5 hodinách. Počítal bych s takovými 10,5 hodinami. Deadline byl po 12ti hodinách kdy se odváželo vše, co ve škole zůstalo. Já si tam nechal jen vodu do camelu, ale pár lidí se chtělo přezout nebo převlíknout.  Cestou míjíme borce, co už razí nahoru a mezi vilkama zdravím v protisměru Michala, před něčím mě varuje, že si nemam někam sedat, ale moc nechápu.

V depu potkávám už převlečeného Martina Hlaváče: „Nebavilo mě to. Tebe to baví?“ mi říká. „ Ano baví“ odpovídám. Navíc chci pokořit ten EKUT představuju si v duchu. Doplňuji si tu Magnezii do camelu a na občerstvovačce se láduju  pomerančema a sušenkama a zapíjím to čajem a kofolou. Strávím tu víc času, než jsem chtěl - přes 30 minut takže odcházím.


ACT 2  BEROUN – PRAHA (Modřany) 70 OLAFOKilometrů



V následujícím stoupáku na Děd (už potřetí) zdravím lidi co už ze stovek znám: v mlze Elišku a Petra Kotláře, na sluníčku kluky Hejkrlíkovi a kousek výše Libora Pavlíka a úplně na kopci Evu Zborníkovou, která popřeje, ať to mi to šlape.




Cesta rychle ubíhala, velmi hezká část na kterou rád vzpomínám byla mezi Brdačkou a Ostrým, nádherná cesta pokrytá listím, kde se super běželo. Seběhem jsem se doslal znovu do na periferii Berouna, abych později stoupal po červené mezi myslivci, kteří nikoho naštěstí nepostřelili, ač se mezi nimi našlo pár lidí pod parou až do Zdejciny.



Zde mi nějak dochází síly a dost začínají bolet stehna, seběh Zdejcinou se mi vůbec nelíbí a na cyklotrase k lávce přes Berounku mě dohání Lukáš Košťál se slovy: „ A mám tě.“ Já jen pokrčím rameny a pokračuji přes namrzlý most do Hýskova. V Hýskově doplňuji ve vietnamském obchůdku cukry v podobě jablka, čokolády a koly a razím dál. Přidávám se k jednomu klučinovi, který mě víceméně bude celou zbývající trasu táhnout dopředu, trochu kecáme, ale nebylo to jako s Michalem. Cesta nás vede na Plešivec, kamenitým, ale krásným terénem, takový kopce po kamenech mam rád jen to listí nemusím, protože chci vědět kam šlapu.

Sakra jak je to možný? 13 kiláků od chatek v Berouně a už jsme zase v Berouně? Dobře klikatá cesta to je to se musí nechat. Když míjím ceduli, na které je Beroun přeškrtnutý čarou, si v duchu říkám, že už ho snad vidím  naposledy - povedlo se. Po nějaké době narážíme na běžce, ale nemá na sobě moc bláta ani baťůžek, jen papír v ruce, zdraví nás a ptá se zda jdeme Pražskou stovku. My přitakáme a on odpovídá, že tu mají orienťák.  Vzal čáru směrem k rozhledně u Lhotky u Berouna, my vyběhli také, ale dosti pomalejším tempem. Do Vráže to byla pohoda, občas mam i ten asfalt rád alespoň jsem oklepal bláto, než jsem doběhl do hospody. Původně jsem se ani nechtěl zdržovat a uvažoval sem, že vyrazím stíhat Michala, ale nakonec jsem usedl ke stolu.

Velkou chuť na vývar nebo česnečku jsem musel zažehnat obloženou houskou. Ta se salámem mi chutnala ta se sýrem už moc ne, ani kofolu tu neměli, tím pádem jsem se tu moc nezdržel a vyplazil se ven. Auuu moje stehna ztuhlá bolí a nechce se jim nikam jít, já je přemlouvám, ať toho nechají a ploužím se z kopce ke Svatému Janu pod skalou. Jakmile mě dožene kolega, snažím se cupitat za ním a víceméně se mi to daří, i když on je očividně více v pohodě. Po krátké vracečce jdeme ve Svatém Janu ke skále, která se nad námi tyčí, kupodivu si na ni rád vylezu. Výstup nebyl ani moc náročný a ten výhled stál za to, jen mohlo méně foukat, protože jsem málem přišel o itinerář s kontrolním papírem a také jsem rychle chladl. Cestou dolů jsem se rozběhl a odpojil se od kolegy, docela se mi vrátili síly a tak jsem v běhu přes kluzké Bubovické vodopády a Královu studni až do Karlštejna.







Jako ve Vráži i zde jsem měl chuť se jen odpípnout a jít dál, ale stejně jsem si sedl a snědl bramboračku. V restauraci ještě proběhla výměna baterií do čelovky a se znovu ztuhlými stehny jsem se vyplazil ven. Než jsem rozchodil nohy, dorazil můj souputník, prohodili jsme pár slov a pokračovali vpřed, došli jsme celkem velkou skupinku lidí a zbývalo už jen nějakých 3 × 10 km. Z cesty si pamatuji akorát tak stoupání do jakého si kopce, přičemž jsme si nebyli jisti, zda kontrola už byla nebo je nahoře na kopci, dále matoucí odrazky na singletrailu, volání Olafovi u Černošic protože podle itineráře měla být kontrola u silnice pod singletrailem, a v neposlední řadě brutální stoupání na Babku. Cestou nahoru mi zavonila nějaka zpráva mrknu naní ale nemam čas do toho brutáního kopce ji číst ale je od Michala a odpovídal, že mu odešlo lýtko a na levé noze má puchýř a také že je na nádraží. Ptal se, kde jsem tak odpovídám, že 3 km od hospody a mobil jsem uložil. Trochu jsem nepochopil, že nádražím myslel tu hospodu, já si v duchu říkal, že je škoda, že to vzdal. Překvapením bylo, jak sedí v té hospodě a dost mě taky vylekal, když mě pozdravil. Chtěl jsem si dát polívku a pití, ale obsluha mě dost naštvala. Ten chlap byl tak nalitej že ani neobsluhoval lidi co chtěli polívku, a vrcholem všeho bylo, že si načepoval pivo pro sebe  pak si šel  sednout k automatu a nás všechny měl na háku. Měl jsem žízeň po sladkým a  tak jsem se naštval, že jsem z pultu vzal lahev s Fantou (no bylo tam asi 2 deci a vypil ji) vrátil jsem prázdnou i lístkem na polívku a šel ven. Opustil jsem kolegu, se kterým jsem šel až z Hýskova, on chtěl počkat na kluky co s námi šli od Karlštejna. 

Připojil jsem se tedy k Michalovi a zbytek už jsme dali spolu. Už nám to moc neběželo ale snažili jsme se o trochu rychlé tempo, kecali jsme, a cesta tak ubíhala v před. Občas nejistí jestli jsme neminuli kontrolu, kolečkem kolem kostelíka a serpentinou dolů jsme se dostali na Branický most. Ten se mi už zdál nekonečný, ale zábava měla ještě přijít.  Tolik roklí, prudkých sestupů a výstupů bych v Praze tedy nečekal, pravda v těchto končinách jsem nikdy nebyl a neznám to tu. Při sestupech už chodím jako stařec s holemi a v duchu se tomu směju.

Cíl už byl pomalu na dohled, Michal hlásí, že za 7 minut bude půlnoc, zbývalo nějakých 60, říkám mu to musíme dát, ale nakonec to bylo až 16 s po půlnoci, škoda no.
Jako vždy nás s potleskem vítají už v pohodě a převlečení závodníci a Olaf předává diplomy s medailí. Ostatní se ptali kde je jakýsi Pavel Sedlák, jenže jsme nevěděli ani já ani Michal, až když Pavel přiběhl jsem se konečně dozvěděl jméno kolegy s kterým jsem takovou dobu šel.
JOOOO je to tam! Dal jsem EKUT to je paráda, příští rok zase. Uvnitř se bouří emoce radosti. Divím se, že mi neukápla slza jako na Laginhornu nebo na Valašském kilu, asi únavou nebo už se z těch stovek stává rutina.

Do cíle dobíhají další a další tleskám, loučím se s Michalem a jeho ženou a později ještě než usnu na židli, zalezu do tělocvičny do spacáku.




Nádherně strávený víkend a Mikuláš!




Reportáže:

Radek Brunner (130 km, 1. místo) ZDE

Eliška Majorová (130 km, 127. místo) ZDE


Zuzka Urbancová (130 km, 10. místo) ROZHOVOR


Lukáš Šichta (130 km, 44. místo) ZDE


Júlia Batmendijnová (130 km, 83. místo) ZDE


Honza Hanousek (130 km, 89. místo) ZDE


Tomáš Vrzáček (130 km, 122. místo) ZDE


Jirka Římánek (170 km, 129. místo) ZDE


Jitka Křížová (130 km, 152. místo) ZDE


Georgis Fasulis (130 km, 170. místo) ZDE


Míša Stránská (70 km, 92. místo) ZDE


Michael Novák (130 km, 82. místo) ZDE


Jirka Januška - profesionální fotky - ZDE



Žádné komentáře:

Okomentovat